Tak se dívám do katalogů firem, které vyrábějí věci do přírody a pro aktivní pohyb v ní. Po kopcích, vršcích, horách. Ať už to jsou boty, oblečení, batohy nebo doplňky. Modelky a vůbec hezcí lidé v nich běhají, skákají, přeskakují potoky, stráně, kmeny a pařezy.
V širokých sklech perfektních digitálních fotoaparátů bývají natažení přes celou stránku. Běží většinou sami. Nikde nikdo. Bývá krásný den. Slunce většinou jako prskavka.
Proč to tak barvitě vlastně popisuji?
Jediné co mají ty fotky s mým běháním společné je to, že jsem v lese, na louce nebo na silnici sám. Nikde nikdo. Sem tam někdo venčící psa nebo teď po kalamitě pracují v lese lakatoše.
Já bojuji o každém kilometr. Můj běh si žádná elegance. Noha nohu mine. Nikde nepřeskakuji hromady klád. Pařízky míjím obloukem. Do kaluží nevbíhám a ani potoky nikde nebrodím.
Prostě normálně běhám. Asi nemám na to dech. Asi nejsem tak dobrej.
Když jsem v lese sám, tak si dávám pozor na kořeny a velké kameny. Nechci si vyvrknout kotník nebo zlomit nohu. Žena by mě nehledala dřív než za dvě, tři hodiny. (Jsem se jí opravdu ptal.)
Když běhám na Hraběnce bývám pryč něco kolem 45 minut.
Takže? Bych si asi poležel! (Video z Hraběnky. So 24. 10. 09)
neděle 25. října 2009
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Vidím že jablko nepadlo daleko od stromu synku také se připravuju často na Hraběnce.
Já to tam chtěl nějak tak napsat, ale bylo mě to vůči taťkovi blbý. :) Je to však tak.
Trénuju na Hraběnce. Někdy dávám 5 někdy 10 ...
Když jsem byl v tvém věku chlapče i já dával 5 až 10 ale ted jsem rád za tu 1 zlatou Hraběnku.:)
Okomentovat