pondělí 8. prosince 2008

K zamyšlení 034/2008

Je mi 34 a přišlo mi vhodné propojit tyto dvě čísla dohromady. K zamyšlení a můj věk.
Stále říkám ženě, že mám krizi středního věku.
Ona mě ujišťuje, že nemám nárok.
Je to prý moc brzo.
Já tvrdím, že mám na svou krizi nárok. Kdekoliv a kdykoliv.
Je to přece moje krize!
Já chci přece randit s mladejma holkama a mít silnou motorku.

Stejně jako jedna bojovnice za práva matek během Mezinárodního dne kojení měla říct: "Matka, má právo svému dítěti poskytnout prs kdekoliv a kdykoliv!"

Pamatuji si, že vybaveni touto poučkou jsem jednou chtěli nakojit na opuštěné letní zahrádce zavřené hospody.
Sotva jsem chtěli "poskytnout dítěti prs", vyhodil nás personál.
Bránili jsme se.
"Chtěli jsme jen nakojit", řekli jsme jim.
"Vypadněte! Život je boj."
K tomu se nedalo nic dodat...

A co na to vědci? Na tu krizi, myslím.
"S pozoruhodnou pravidelností se po celém světě ukazuje, že štěstí a duševní rovnováha se věkem mění," uvádí studie Andrewa Oswalda z univerzity v britském Warwicku.
"Stává se to mužům i ženám, svobodným i ženatým, bohatým i chudým, těm, kteří mají děti i bezdětným," říká. "Nikdo neví, proč tomu tak je."
Hypotézy, proč ke krizím dochází, přesto existují. Jednou z možností je, že v tomto věku si řada lidí uvědomí, že nestihne realizovat řadu věcí, které měli v plánu, tvrdí vědci.
Popřípadě začnou příliš brzy bilancovat svůj život, což je spojeno především s případy úmrtí jejich vrstevníků.
Zatímco ve dvaceti je většina lidí šťastná a vidí svou budoucnost pozitivně, po čtyřicítce se vše mění. V padesáti se z krize dostáváme a teprve po sedmdesátce se údajně vrací bezstarostnost a štěstí náctiletých.

Takže? Nevěř nikomu, komu je přes třicet!