(věci, které jste ještě nikde nemohli číst)
Nevím, proč mě napadlo si vzít do letadla na čtení knížku: Skills for more efficiant climbing. Jsem se dozvěděl, že ten kdo nevyleze The Nose za jeden den není horolezec, ale přizdisráč.
Motory hučí. Koukám do knížky. Někde pode mnou je Atlantik. Knížka se jmenuje: „Skills for more efficiant climbing.“ Je tam návod jak vylézt The Nose za jeden den. Popisuje délku po délce. Matroš. Kde se dá bivakovat. Jak udělat kyvadlo a jak předběhnout hlemýždě. Moc tomu, ale nerozumím. Teda vlastně si to neumím představit. Nakonec knížku zavřu a říkám si: „Nejhorších bude těch 32 délek a pak už to bude dobrý.“
Když nebudeme na Sickle ledge pod tři hodiny, pravděpodobně budeme potřebovat na vršek ještě dalších 30 hodin.
Ještě si slibuji, že mě nedostane efekt sněhové koule.
Sněhová koule je prostě neúprosný a skvěle fungující zákon v bigwallovém světe a v lezení vůbec. Čím více dní ve stěně, tím více vody. Čím více vody, tím větší váha. Čím větší váha, tím jste pomalejší a čím jste pomalejší tím více dní ve stěně a tím pádem i víc vody. Rozumíte?
Vždycky, když takhle někam letím nebo cestuji něco si slibuji. Sobě nebo druhým. Třeba že uvařím rodině nějaký super oběd. Nebo, že se budu učit španělsky. Nebo jsem říkal německy?
Neříkej, že to nestojí za ten pocit. Řítíš se americkou dálnicí na západ až do údolí, kterému se říká lezecký vesmír. Je tam vůbec nejlepší skalní lezení ve vesmíru. Teda možná na Marsu je lepší. Jsou tam prý kopce přes 20 kilometrů vysoký. Prý to ale nemá tu atmosféru. Lezeckou. A my si to sereme právě tam. S klukama za chvíli přejedeme TAIOGA PASS. Nabereme výšku. Cesta se začne klikatět. Vzduch bude chladný. Jako na horách. Otevřeme si okýnko a nastavíme mu tvář.
Za tou zatáčkou už musí být! Co? Přece můj sen. Můj sen, který je na dosah.
"Jak to vypadá?", ptá se Honza.
"Je to vysoký. Hodně vysoký. Bude to těžký. Všichni budeme mít co dělat. Jak na čelbě, tak na fixech."
Jestli máš křídla leť,3, 2, 1, teď!
Máma by řekla, že je to čistý nerozum. Vy blázni bláznivý tam nahoře děláte? Jednou jsem vzal mámu na zimní Macochu. Byla to oddílová akce. Lezli jsme tenkrát jenom vršek Plška. Máma stála naproti ve svahu. Přišla, až když jsme štandovali na horním můstku. Pak už jenom řekla: Už mě nikam takhle neber. Stačí, když mi to povyprávíš a promítneš diáky.
A tak si představuji, jak někde na Sentinelu kouká na nás co že mi to na tom ElCapovi děláme.
V Chicagu došlo i na licitaci, kdo poletí do Salt Lake City a kdo si ještě na letišti v Chicagu pohoví. Nabídka byla lákavá. Kdo teď vystoupí a odlehčí přetíženému letadlu a poletí příštím spojem získá os společnosti SKY WEST letenku po celé Americe zdarma a včetně Havaje. Nabídka skutečně lákavá. Ze zadu se ozvalo I´m winner! A už se dopředu ženou tři maníci. Můžeme letět.
V Salt Lake City si beru auto. Zrovna se mi spustila z nosu krev. Teče mi to jako z prasete. Američani tolik citliví na ty tělní tekutiny se drží zpátky , ale auto mi nakonec půjčí. Tak mi už se jenom protáhnout spletí nadjezdů, podjezdů a exitů. 215 SOUTH. Exit číslo 9. Nějak jsem to přehlídnul a už se řítím na Las Vegas po Interstate 15 South. Otáčím se u Mc Donalda a srovnávám se na 215 East. Exit 9. Studio 6 a jsem doma.
Časový posun se mnou opravdu točí. Nemůžu usnout a ráno stáváme se Zdendou v pět ráno.
Dejte Američanům tři věci: volnost, hojnost a nějaký válečný konflikt.
A to víte, že když se Vás zeptají Amíci HOW ARE YOU? Nebo Hauduiing? Tak vlastně se nezajímají jak Vám je. Prostě se řekne, že je to super a lepší to už ani nemůže být. Pak se optáte vy jich. Taky se má bezvadně. A pak už se můžete normálně bavit. Třeba, že Vám vyhořel barák, žena utekla s jiným, děcka fetujou a kočka má svrab. Je to asi cool. Při placení na parkovišti jsem zkusili říct, že se máme dost zle. Obsluha to ani nevnímá. Popřeje vám hezkej den a jede se dál.
Tak jsme se dořítili do údolí. Zastavili jsme přímo pod El Capitanem. Je to macek. Chvíli nám vlhnou dlaně a bolí za krkem. Klasicky jsem se ubytovali v Camp4. Je to ten nejhorší kemp v údolí, ale je to klasika. Lezců je jako šafránu. Všechno jsou turisti nebo bouldraři. První den si dáváme opět masáž. Taky jsem uplně zapomněli nakoupit a tak jsme museli zajet do Yosemite village do obchodu. Těstoviny, špagety, vrtule, mašle, krucánky a kečup. Pak ještě navrch něco kečupu. Přikryli jsme to těstovinami a pivem.
Další dny jsme chodili na skalky a na místní spáry. Taky jsme se byli podívat na nástup do The Nose. Viseli tam nějací maníci. Rozhodli jsme se nečekat na víkend a vyrazit okamžitě. Další den jsme vylezli první 4 délky.
A zbytek už znáte. Další tři dny ve stěně. Poslední noc na vršku. Tři šťastní chlapi to dokázali!
Byl to moc hezkej výlet.
