Zápisník freeridera 010/2008

Tak to vypadá, když se podcení mazaní.

I zde platí: "Kdo maže, ten jede!"

Zápisník freeridera 009/2008

Foto z vrcholu Sonnblick 3.088 m.n.m nebo taky ještě lépe cca 2.500 m.n.jilemnicí nebo ještě lépe 1600 výškových metrů od Enzingerbodenu.

Lanovka byla zavřená. Takže jsme si to zase vyšlápli pěkně od spodu. Enzingerboden - Rudolfshütte - Sonnblick.

Slunce pálilo jako čert. Milda se spálil jako rak. (večer mu naskákaly na kůži puchýře). Na Sonnblick jsem se nakonec vydal sám. Bojoval jsem o každý metr. Různě jsem se motivoval. Kolik nádechů a kolik kroků. Pod vrškem jsem si vzpomněl na Josefa Šimůnka a jeho loňskou Shisha Pangmu. Já jsem bojoval s baťohem ve 3.000. Co bych dělal v 8.000? Poslední metry jsem vylezl na vršek s lyžema na baťohu. Udělal jsem několik "vlkovek".

Pak jsem se podíval do stěny. "Tak to bude freeride", řekl jsem si pro sebe. Postavil jsem se na hranu. Vzpomněl jsem si na Steffa a jeho slova: "ty nebýt posera", maximum speed under control", "only strong survive".

Udělal jsem několik nesmělých oblouků. Něco se vedle mě hrne dolů. Raději jsem se stáhnul ke hraně. První část stěny jsem sjel na 2x. Další jízda je parádní. Padám asi "jenom" 2x nebo 3x. Nad jezerem jsem sjel do nejnižšího místa, kde jsem nasadil pásy a došel na chatu. Místní údržbář nám nabídnul pivo a radlera. Byl jsem úplně vysušený. Další nabídka (koupel v bazéně) byla také lákavá, ale nedovedl jsem si představit, že bych se po koupání ještě zvednul a dojel zbytek sjezdovky k autu.

Sníh na sjezdovce nám dovolil jízdu až na parkoviště. Spali jsme a vařili pod střechou lanovky.

Druhý den ráno jsem našel na kraji parkoviště plnou lahev šampaňského.

Dobrý konec akce, ne?

Zápisník freeridera 008/2008

Cestou na Rudolfshütte

První víkend v květnu jsme se vydali na skialpový výlet do rakouských Alp. Krátké video již nyní. Článek později.

Vzdechy jedné násosky, part III

Všichni jsou už v Mexiku…
Jenom já tu trčím ve starým cihláku a namlouvám si, že z něj jednou bude pěkný byt v dobré čtvrti. Z lezeckých technik teď maximálně trénuji spouštění suti, zbytků radiátorů, rákosu, nábytku apod. ze čtvrtého patra, a tak trochu si namlouvám, že je to tělo bezvládného spolulezce. Za chvíli tma, počasí se kazí a můj druh na laně potřebuje pomoci. Jenom ta kladka, kterou jsem vztyčil nad balkónem, mi do toho moc nezapadá. Nu co. Bez fantazie by byla děsná nuda … a proto poslyšte následný pidipříběh.

Většina z nás nechává instalovat radiátory jen několikrát v životě. Tak i já. A proto jsem se rozhodl, že si nenechám trubkami hýzdit byt a pěkně je zasekám. Automatické pneumatické kladivo mám a odhodlání rovněž. A tak postupně vyrábím totální zbořeniště horší než vybydlený Čunkův holobyt. Randál, prach, suť a dobrý pocit z kvalitně odvedené práce.

Jednou takhle po šichtě, v čase, kdy důchodci z našeho domu začínají usínat u zpráv, jsem se lehce zasnil… Nohy mírně od sebe, levá ruka volně podle těla, sevřena v pěst, pravačka do strany, loket mírně dolů, předloktí vzhůru. Pažba opřena do loketní jamky, ukazováček na spoušti, pohled upřený na hrot majzlíku trčícímu vzhůru.
A pak jsem skrz zuby procedil: „Kango. John Kango.“

Tak nezlobte, nebo si pro vás přijdu!