Dnes 23. září jsem neodolal. Skočil jsem opět do botasek a 45 minut si kroužil na Hraběnce. Zase jsem objevoval neznámé cesty. Můstky přes potůčky. Nové štěrkové i blátivé cesty.Někdy mám pocit, že jsem takový hobit, který se pohybuje v prostředí, které zná. Běhám si tam , kde to znám (zatím). Vyhýbám se asfaltkám a druhému lezu za cestou. Říkám tomu Hvozd (tam kde stromy spolu mluví). Helmův žleb. Jilemnice je Hobitín. V Krkonoších se říká tomu co je za Lomnicí nad Popelkou a za Semily v kraji. Kraj. To se sedí ne? Jistě by se dalo vymyslet a použít spousty krásných místních pojmenování z Hobita a Pána prstenů.
Jsem blázen? Nevím. Prostě mám rád to přemýšlení / nemyšlení při běhu. Asi někde v podvědomí si říkám, když zvládnu doběhnout tam a tam, tak to co se mi honí hlavou (problémy v práci, doma,...) snadněji vyřeším.
Někdy mě napadají vyloženě kreativní věci.
Viděli jste film Po čem ženy touží? Bylo to vo jednom chlápkovi co po zásahu bleskem začal číst ženské myšlenky. Blázinec. Byl to nějaký kreativní ředitel v reklamce a vyhrál kampaň pro Nike. Sice to byly věci pro ženský, ale jedno bylo hezký. Ta myšlenka.
"Silnice Vám odpustí, že jste nenalíčená."
"Jste sama sebou."...
A tak si říkám: "Cesta ti vodpustí, že si nevoholenej." Tvoje špatná nálada je jí fuk". A že funíš? Jen si posluž brachu, řekne. "Dej si do těla a přijď zas."
Takže? Už víte na co myslím, když běžím!
Žádné komentáře:
Okomentovat