K zamyšlení 002/2008

Zahájil jsem zimní přípravu.
Lezu a cvičím. Přidal jsem i běhání.Vybíhám od domu. Nejprve se trošku stydím. Proto raději volím rychlou chůzi. Okolo dětského hřiště, odkud na mě pokukují mladé maminky. Chci vypadat atleticky nebo raději vůbec nevypadat jako že jdu běhat. Pokračuji dál. Míjím základnu běžkařů SKI CLUB. Zde krouží mladí a nadějní běžkaři – atleti. Stále se tvářím jako že se jdu venčit. Konečně jsem u cedule konec obce. Město mám za zády. Začínám vyklusávat. Běžím okolo kravína. Nic nepředstírám. Předběhnu ženu s kočárkem. Zatajím dech a zatáhnu břicho. Musím vydržet do zatáčky. Dostávám se do rytmu. Dobíhám až do vedlejší vísky. Nohy už trochu těžknou. Asi je to v hlavě.
Říkám si: „hlavo poruč těm nohám ať běží“. Uvažuji, že je to celé v hlavě. Tam to asi všechno začíná. Když už to vzdá hlava, tělo vypne. Rádi se koukáme na natrénované borce kroužící oválem, maratonce, veslaře. Ti všichni mají určitě natrénováno. Ale to asi nestačí. Hlava musí říct zaber, ještě můžeš nebo dokonce přidej.Tak zkouším bez zastavení doběhnout zpátky domů. Okolo kravína, cedule, ski clubu a dětského hřiště. Tam běží troska. Uvnitř hlava řve ještě zaber! Možná kdyby se ztišili. Slyšeli by z vnitřních reproduktorů ozvěnu tlampače v mojí hlavě.
Doběhnul jsem. Trochu jsme se zklidnil. Moje teorie funguje.

Alespoň na 6 kilometrů ano.