Nadšení a zanícení některých horolezců nezná meze. Je to krásné, když některý z nich není schopen opustit myšlenku a pořád si jede tu svou.
Jak říká klasik: …“je dobré myšlenku udržet, ale ji i opustit“.
Stalo se ve skalách. Nadšený horolezec a jeden z největších „škodičů“ našich skal minulý týden popisoval kamarádům nové směry. Nová místa. Prototypy nouzových hřebíků, když nejde zavrtat borek. Předvedl celou „evoluční řadu“ takovýchto natloukacích hřebíků. Speciálních smyček a špagátků. Upravená kladiva a speciální háčky...
Nadšeně vykládal o spoustě ještě dalších možností ve skalách a o krásných linkách. Hodinu si s dalším takovým „postižencem“ postávaje u auta ukazoval rukama a nohama ty skvělé a velkolepé linie.
Spousty místa!
Hromady cest!
Kupa možností!
Logické směry...
Skupinka lezců okolo se však po chvíli rozhodla, jít do hospody. Oznámila mu, že je čas na hospodu.
Dokud je tam ještě místo.
„Místo?“, opáčil postižený škodič.
„Tam je ještě spousty místa!“, zahlaholil a pokračoval: „Tam a tam. Za rohem a nahoře. Z údolí a z náhorky. Takhle zprava. Trošku zleva. S jedním kroužkem. Nebo i bez něj?“
Skupinka nechala milého lezce svému osudu. Nemělo to smysl.
Takže? Prostě asi nechtěl jít do hospody.
úterý 26. května 2009
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
ty ses bál, že Tě s těma hřebíkama nepustí do hospody? :)
arno
to jsem opravdu nebyl já. byla to jiná legenda. :)
to může být příběh inspirovaný pouze Karlem Bělinou:-D horoMíra
Okomentovat