"Cesta je prach
a štěrk
a udusaná hlína..."
Bylo to peklo - hned od začátku. Netušil jsem, že to příjde tak brzo. Je sobota 11. října 2008. Ukrajuji první výškové metry nad Dvoračkami...
Z parkoviště od lanovky v Rokytnici nad Jizerou jsme vyšlápli za necelou 3/4 hodinu na Dvoračky.
Celí nažhavení (já a Radim) jsme se rozhodli to neprodlužovat a vyběhli jsem už od chaty. I když původně jsem měli v úmyslu vyrazit z Lysé hory nebo ze sedla.
V druhé zatáčce stoupání mně začali tuhnout nohy.
Říkal jsem si: "A je konec! Nedokážu to. Jak to, že tak brzo? Hned na začátku už nemůžu."
Funěl jsem jako prase a byl naštvaný.
Tam kde končí síla, musí přijít na řadu vůle. A tu jsem potřeboval.
Ještě navíc se na nás pověsil nějaký turista, který předal svůj batoh slečně a dýchal nám na záda až do sedla.
Pak jsem se konečně rozeběhnul. Zklidnil jsem se a nasadili jsme tempo.
Od tam to byl vůbec nejkrásnější úsek. Patřili nám celé Krkonoše. Od Růženčiny zahrádky jsem uviděl Sněžku. Byla daleko. Kur.. daleko.
Pokračovali jsem krásnou cestou až ke Čtyřem pánům. Dále po asfaltce na Labskou.
Cesta na Martinovu boudu je celá z kamenů. Jsou to však většinou veliké placáky a dobře se po nich běží.
Na Martinovce jsem si dal první gel.
Nezastavovali jsme a vystoupali jsme do sedla nad Martinovu boudu (polské hranice).
Proběhli jsme okolo Czeskie kamenie - Slaskie kamenie až na Petrovu boudu a dále po asfaltce na Špindlerovu boudu.
Tady byla další občerstvovačka - tyčka.
"Hlavně nezastavovat, nebo se už nerozeběhnu," opakoval jsem si dokola.
Před námi bylo první veliké stoupání na Malý Šišák.
Neběžel jsem. Snažil jsem se rychle jít. Pouze rovné úseky jsem něco jakoby běžel.
Cesta, která je tvořená hromadami šutrů (kdo někdy tudy šel, ví o čem mluvím) se začala pokládat.
Poprosil jsem Radima, aby šel přede mnou.
Pověsil jsem se na jeho nohy očima a snažil se držet tempo.
Střídal jsem běh s chůzí.
Dostal jsem se do fáze, kdy už jsem nemyslel vůbec na nic.
Začal jsem zatínat zuby.
Bylo nezvykle teplo. Celou trasu jsme běželi v tričku s krátkým rukávem. Slunce ten den pálilo.
Jak jsme se blížili ke Sněžce, lidí přibývalo.
Další tyčka. Vanilková Power Bike Barka. Až mě z ní bolely čelisti.
Úsek s dlažbou na Bufet Dom Salski byl peklem. Nohy nás bolely odspodu. Už jsme je měli od kamenů řádně promasírované.
A taky mi začaly pěkně tuhnout.
Okolo bufetu jsme ještě "frajersky" proběhli.
Drogu jubileuszowu jsem už jenom šel.
Věřím, že Radim by si to ještě vyběhnul.
Byli jsem však team a běželi jsem spolu.
Pod vrškem mě už nohy neposlouchaly. Do posledních schodů jsem si pomáhal rukama do stehen.
Sněžka: 1602 m.n.m
Cca 24 km za 3 hod a 15 minut.
S Radimem jsme si podali ruce. Už během toho našeho "krkonošského toulání" jsem věděl, že cíl pro mě není důležitý. To nejhezčí jsem si prožil už během cesty.
Tak se mi splnil jeden sen "trail runnera".
Na vršku nás čekala Pavlína. Sestoupili jsem lanovkou až do Pece.
Naše žaludky chtěly něco jiného než další tyčku nebo tatranku a tak jsme se rozhodli dát si oběd.
Porce v Boudě Máma (denní menu za 95,-) byly na nás zu moc.
Nasoukal jsem do sebe řízek jak sloní ucho a brambory jsem musel nechat. Štrůdl jsme si zabalili do ubrousku a přišel nám vhod až na nádraží v Trutnově.
Odtamtud jsme dojeli do Jilemnice a dál autem do Rokytnice pro Radimovo auto.
Bylo skoro 8 večer. Kruh se uzavřel. Na parkovišti u lanovky to v sobotu 11. října všechno začalo.
Takže? V neděli jsem měl trochu potíže ze schodů, ale jinak dobrý.
Pár foteček ze startu a z cíle zde
2 komentáře:
A zvolal trikrat rychle po sobe: Hezky ... hezky ... hezky. Posilam gratulace z Brna. Sledoval jsem pozorne pripravy a jsem rad, ze se ti/vam to podarilo.
Znám tě dost dlouho, abych věděla, že nejsi úplně normální, přesto VŽDYCKY držím palce. Nemá to chybu, díky korektoru ani pravopisnou. Od mých školních let se Sněžka o metr snížila, takže jste to měli o dva kroky kratší, přesto gratuluju.
Okomentovat