Co z toho vyplívá? Že lidé rádi komunikují? Volají známým nebo píšou na internet? Že manuály jsou zbytečné a není potřeba je číst až do doby, než nastane problém? A jak to souvisí s úvodníky?
Věc se má takto. Sledujte tok mých myšlenek. Dorazí vám do schránky Montana. Na schodech nebo ve výtahu roztrhnout folii. Pochytat letáky (výjimečně). Zhodnotit obálku. Jako první přečíst wattův komiks (si fandím). Rychle to prolítnout. Zanaříkat nad počtem reklam. Nějaké známé tváře by nebyly? Nasát fotky. Ups. A jsme doma. Vyzout. Zavázané boty. Jak jinak? Špičku jedné nohy zapřít za patu té druhé. Jenom nohama. V pazourech máte přece časák. Shodit batoh. Jde se na první velký článek. Druhý, třetí. A kde je ten náš úvodník. Kdy přijde jeho chvíle?
Dojde na něj až na konec. Stejně jako s manuály. Tak vstoupí na scénu úvodní slovo. Myšlenka. Velikán. Opravdu? Uspokojili jste první absťák. Zhltli obsah. Roztrhali balík a přístroj vrazili do elektriky. Vzpomínáte?
Teď však nastal čas trávit. Užívat chvíle klidu. To už může být Montana na svém pravém místě. Leží na hajzlu. Je klid. Čas na úvodník. Něco co vás posadí na prdel. Je vám fajn. Po fázi napětí, chvíle uvolnění. A o tom to je.
Takže? Dělejte si i nadále na správné věci správný čas. Jsem rád, že úvodník čtete v klidu až úplně na závěr. Závěrečný úvodník. Tak to má být. Když se klepete pod kruhem, také si dobře míněné rady neumíte vzít k srdci. Je to tak?
S pozdravem: Nečtěte blbě!
